Možné to je, paní Pavlíno. Ale tak trochu potvrzujete mé úvahy. Odporem k psaní jsem měl na mysli spíše stavy, kdy se po dětech vyžaduje něco, co neznají či co jim nejde, pod čím si nedovedou nic představit, nebo stavy, kdy děti již ztratily radost z učení, kdy se objevují problémy a pomocná ruka učitele patrně není dost pomocná. Věřím Vám s oním oddechem ulehčení a úsměvem, v první třídě o tom nepochybuji, ve vyšších bych to ale považoval za neočekávané. Buď jak buď, první třída je rozhodující v přístupu k dalšímu tréninku psaní.
Začít psát znamená, že se stávám tak trochu dospělým, najednou sdílím s dospěláky tajemství psaní a moji mladší kamarádi jsou jaksi "mimo". Že umím počítat, to není vidět, ale přečteným nápisu nad obchodem je ohromím. Jsem něco víc.
Právě proto, že je ona nechuť k psaní vzniká později, ve škole, během výuky psaní, si myslím, že není v pořádku metodiky výuky a zřejmě ani přístup učitelů či jejich podání výuky.
Je rozdíl, když v dějepise někomu řeknu "Přečti si to v učebnici" nebo když o tématu zasvěceně pohovořím včetně detailů a případných zákulisních pikantností, které se v učebnici nenacházejí. V kterém případě bude děti téma zajímat víc, které si lépe zapamatují, které v nich může vyvolat zájem o dané téma? S psaním, i když je to nepoměrně složitější, to bude nějak podobně. Můžu dětem nechat opsat vzor na tři řádky bez dalšího slova a určitě se dá najít na stejné téma, "legenda", "omáčka", "příběh", prostě odlehčení, díky kterému nebudou děti vnímat psací dril tak úkorně. Udělat z psaní hru. Zábavu. Soutěž. Sledovat, poukazovat a opravovat chyby s grácií, legrací, ale důsledně.
Není to otázka typu písma, ale podání výuky.