Říkal jsem si Mlč a nepleť se do toho! Nemáš to promyšleno! Ale nedalo mi to (učitelský tik – a mužská ješitná touha kázat). Nad otázkami, které tu byly vzneseny, nad odpověďmi, které navrženy, přemýšlím už dlouho, a neustále. A proto mám dojem, že de facto mluvíme o tématu Je vůbec možné vzdorovat technologiím?
Když jsem přišel do první třídy, soudružka učitelka rozvinula na tabuli sadu obrazů a ukazovala – tohle je dělník, tohle rolník, tohle učitel, lékař, kosmonaut, matka, otec, děti... To byl svět, jemuž jsem rozuměl a v němž jsem byl vychován. Později jsem jasně viděl Tohle je pravda a tohle je lež. Pravda je, že nesmírně toužím po deskách Led Zeppelin. Tak toužím po Zuzaně a musím na ni čekat tři hodiny, jestli se neobjeví před jejich vchodem. Telefon doma nemají. A tolik toužím jet do Londýna, ale je to vyloučeno, protože ten je v jiném, nedosažitelném světě. Kdo nelže a napíše pravdivou báseň, bude zavřen na tři léta za pobuřování – ano, slovo má nesmírnou váhu!
To všechno je pryč.
Led Zeppelin si v kompletu stáhnu za 2 minuty. Zuzaně píšu přes mobil a počítač a jsem s ní celý den on-line. V Londýně jsem za tři hodiny, když mě to teď popadne. Nedávná diskuse o standardech mj. připomněla, že jsme nejistí v tom, na jaký svět chceme děti připravovat. Protože to prostě nevíme. My nevíme, jak vypadá ten svět „venku“ a co naše žáky čeká, až dospějí (učím hlavně na vyšším gymnáziu, proto to pozoruji denně 3D). U řady z nich nechápu, co to jejich rodiče vlastně dělají. A ty děti nechtějí být třeba kosmonauty, oni chtějí být komunitními manažery, tedy organizovat cílové skupiny duší ve virtuálním světě pro něco nebo pro někoho (jeden z klíčových byznysů dneška). Jsou on-line 24/7, mluví otevřeně o viruálním sexu, chápou spíše život singles než rodiny, kterou nejméně polovina z nich vnímá jako podivný nebo smutně nedosažitelný archaismus. Tercián – osmá třída – vede internetový obchod s chemickými látkami a omlouvá se mi Pane profesore, nemůžu přijít do literatury, víte, je to moc velký byznys... Sledují spolu se mnou na netu aféry politické scény a tomu tedy nerozumí prozatím většina z nás – Jak je možné, že ještě nekradou všichni, když je to tak výhodné, a hlavně beztrestné? Jsme spoluúčastníky masové emoční manipulace skrze reality shows. Jsme účastníky masové manipulace obchodníky (snad nejlépe to jde farmaceutickým gigantům). Jsme účastníky planetárních finančních operací, díky nimž nikdo neví, co komu patří a co je to vlastně peníz, půjčka, úrok. V našem světě stačí den, abyste byli legendární jako Odysseus (jistě, právě tak na jeden den). Jakýkoli tlach přenesený k miliónům čtenářů má váhu potvrzení existence. Je to svět Čičikova, lovce duší. Svět, v němž Chci znamená Mám na to právo. A ještě ke všemu virtual znamená anglicky skutečný.
Ano, mohl bych snést mnoho a mnoho příkladů, jak IT pomáhá ve škole – na podzim jsem v hodině mluvil o Dantově Komedii, v téže hodině se studentka ptala, zdali Dante vložil do ní vše, co si předsevzal, v téže hodině na můj pokyn napsala email mému příteli, profesoru filozofické fakulty (protože studenti už nemají sešity, ale notebooky), a v téže hodině s ním v elektronickém prostoru smluvila o té věci na příští den v naší škole přednášku, která se uskutečnila.
Ale pořád je tu základní otázka – Jaký cíl má naše hodina? Na jaký svět to chceme děti připravovat? Víme to...?
|
|