Do výuky češtiny patří taky literatura. Psal jsem tu např. o poezii a jak by se na ni mohlo jít. Rád bych něco řekl též k literární historii, vždyť tradičně patří k silným výukovým tématům (a jak víme, bývají s ní problémy).

Čili – proč se máme učit o historii literatury? K čemu nám to bude?

Pokusím se zcela pominout úvahy o literatuře jako o něčem, co hraje v našich národních dějinách mimořádně silnou roli (jakkoli je to víc než zajímavé a baví mě to a je to mj. jeden z tradičních důvodů, proč má ČjaL tolik místa v našich rozvrzích hodin). Ani mě nebude tolik zajímat literatura jako svědectví o svobodné lidské tvořivosti (=protiváha věd o hmotné nutnosti, čili věd přírodních, což mě baví možná ještě víc). Pokusím se tady nahlížet na literaturu a její historii jako na něco, co by mělo být předvedeno žákům v duchu hesla TUA RES AGITUR, čili Tebe se to týká. Což by jim mělo být předváděno pod pravidlem číslo 1 - NEOTRÁVIT!

Vím ze zkušenosti, že pedagogové nemají často úplně jasno v tom, proč zrovna ta či ona kniha je v uznávaném (našem, evropském, světovém...) kánonu. Čili proč o ní mají učit, čím si to zasloužila atd. Od takových titulů pryč – co jsem nečetl, nepromyslel, o tom pomlčím. Protože pak nemám šanci o tom mnoho smysluplného říci. Musím přece podat žákům věc tak, aby pochopili, že ty postavy a jejich příběhy se jich týkají, nebo budou týkat (nebo už týkaly). Kánon lit. historie největší měrou vytvářejí knihy, které představují dějiny odpovědí na existenciální – a tedy základní – otázky. Tzn. takové, které si dříve či později položí každý.

Nicméně je přece jen dobré začít s žáky otázkou Co vás baví za příběhy? Jak vypadají jejich hrdinové? Jaké mají vlastnosti? V jakých světech žijí? Mají přátele? Co je ohrožuje? Atd. Atp. Pozor! Nebudeme mluvit jen o hrdinech literárních! Naopak očekávejme hrdiny filmové, počítačové, mobilotelefonní a bůhvíjaké. Ale vždycky najdeme společné znaky s těmi, o něž jde nám – žijeme přece v evropské kultuře.

Když tedy shromáždíme názory ve třídě, můžeme pokročit k dalšímu – ukázat, že všechno už tu bylo, že všichni už dávno žili a vtělili se do mýtů, ság, pověstí, filmů. Ukázat, že právě to něco v nich je činí životaschopnými tisíce let – což dokážeme výletem do literární historie.

Můžeme klidně začít prvním akčním hrdinou, a tím je Héraklés. Budeme mluvit o jeho mimořádných schopnostech a činech – a srovnávat je s hrdiny našich žáků. Vždycky to bude stejné (já mám rád třeba barbara Conana, taky Johna Ramboa, nenechám si ujít ani Jamese Bonda nebo Aragorna – a jsem vždy napjatý, koho mi žáci přidají do sbírky! Jaké atributy bude mít! Héraklés měl kyj a kůži, James Bond má Walter PPK a Aston Martin). Typ akční hrdina má tedy mnoho derivátů; tady se vyplatí skočit i na legendy o středověkých rytířích či bohatýrech a nenápadně probrat otázku, jak to, že se stal legendárním zrovna svatý Václav??? To stojí za dobrou přípravu – žáci jistě mají v čítankách úryvky z legend a můžou mnoho najít na netu apod. Z diskuse s nimi se mnoho můžeme dozvědět. Můžeme přihodit i Jana Husa v podtématu Báseň a pravda – neboli Proč hrdinové nesmějí být tlustí, plešatí a pomenší? O co tomu Husovi vlastně šlo? Ale to už je takříkajíc jiná pohádka – stejně jako otázka, co se s těmi hrdiny v průběhu dějin vlastně stalo a jak jsme se dostali od dona Quijota ke Švejkovi.

Od hrdinů proti silám zjevným můžeme překročit k těm, kteří bojují proti silám nezjevným. Tady se mi vyplácí ukázat je na dvou klíčových evropských modelech, jak je představují židovský Jákob a řecký Oidipus. Samozřejmě stojí proti tomu, čemu říkáme Osud – a tady máme dobrou možnost ukázat, že osud, to může být rodina, do níž se narodíme, společenství, jež nás obklopuje, stát, který nad námi stojí. Uvidíte, že příklady z pozorování žáků se jen pohrnou! a snadno najdou analogie. Jákobovský motiv outsidera, který to někam dotáhne, je jeden z nejvděčnějších (je o něm každý třetí (nejen) americký film).

Když se na to budeme cítit, můžeme vložit i téma Český Honza. Odkud se bere ta představa, že nejlepší průprava k akčnímu hrdinství spočívá v dlouholetém válení se na peci? Cítím v tom něco hodně českého... znám nemálo těch, co si to myslí pořád.

Nebál bych se nyní přikročit k tématu, které se dá nazvat Věci nejsou takové, jako se jeví. Začněme pohádkou o Červené Karkulce (proč nepřipomenout zároveň s tím malou teorii epického a navázat jí na naše hrdinská vyprávění?). Vlk je Babička, Babička je Vlk, je vůbec Karkulka Karkulkou? Podívejme se vzápětí na vyprávění o Karkulce, jak ho hrůzostrašně převyprávěla Angela Carterová (vyd. česky v knize Krvavá komnata, čes. 1997, v ní najdeme i jiné "pohádky"!) pod výmluvným názvem Vlkodlak. A pak hned můžeme skočit k starořecké mytické analogii – k příběhu Amora a Psyché. A ke Krásce a zvířetí - taktéž najdeme hard verzi v Krvavé komnatě. A hned se ptáme Tak co, poznáváte ty příběhy? Vypravujte ty svoje! Věci nejsou takové, jako se jeví... o tom by se zkrátka měli žáci něco ve škole dozvědět. A chceme-li naučit něco dalšího o travestii, přidáme Karkulku 1999 Umberta Eca.

A další podobná témata jen nahodile, kuse a zkráceně – Gilgameš aneb Velká dobrodružná cesta (variace už jen ve starověku – Plavci na Argo, Odysseus; jistě budou znát Piráty z Karibiku – tak hurá k Dantovi a představit k tomu Peklo), Gilgameš a Enkidu aneb Ze soupeřů spojenci (asi už dnešní žáci neznají Vinnetoua a Old Shatterhanda; ale možná znají kapitána Kirka a důstojníka Spocka; ale hlavně mají žáci obdobné příběhy svoje), dále Kyklopové aneb temný horor...

Nesmíme zapomenout na dívky – už v Gilgamešovi se říká, co dokáže láska a žárlivost, Orfeův příběh k tomu přidává sílu umění, ve středověku pak slabounká žena zcela zlomí Bílého rytíře Lancelota... etc. ad libitum.

Zkrátka – tua res agitur.

A jeden z hlubinných důvodů, proč znát staré příběhy, žákům raději ani říkat nebudeme. Žijeme v čase, kterému pracovně říkám societaRESTART - všechno se prý dá restartovat; hra, tělo, prožitky, manželství. Příběhy nás však učí pravdu, příběhy nás učí umírat (Umberto Eco).

Že v tom ve výuce čas od času můžeme udělat např. trochu teoretický a chronologický pořádek, to je jasné. Stejně jako to, že věc můžeme propojit s výukou o literárních tvarech.

Mimochodem – literární tvary, to je také zajímavé. Ale to už tenhle předlouhý text opravdu neunese. Třeba někdy příště.

Trochu jsem se obávala, že se tady naše pohledy rozejdou, ale nakonec jsem si říkala: Mít tak Vaše nápady. Na něco z toho jsem už určitě narazila podobně (akční hrdinové, věci nezjevné), jiná propojení mě nenapadla (Karkulka).
Máte nějakou oblíbenou odbornou literaturu na toto téma? Všimla jsem si třeba zmínky o U. Ecovi.

To jste mě zaskočila... To by byl předlouhý seznam... Ale tak hned bez dívání do knihovny některé oblíbence
Ano, Eco je mi trvalou inspirací (kromě jeho velkých studií mám ve zvyku otevřít občas kdekoli knížku O literatuře nebo také Poznámky na krabičkách od sirek a jen tak namátkou vždy na něco přijdu), eseje Milana Kundery mi jsou trvalou inspirací, Postavy a světy Jaroslava Kříže, Český sen Vladimíra Macury, České typy Josefa Jedličky... Mohu jen doporučit kolekci učebnic Kouzelné zrcadlo literatury Jaroslava Blažkeho. Jsou sice pro středoškoláky, ale pro inspiraci určeny komukoli. Blažke mj. uvádí ukázky z lit. děl, k nim komentáře různých autorů, soupisy doporučené literatury, přehledy všeobecných souvislostí...

Škoda, že něco jako Kouzelné zrcadlo literatury pro studenty SŠ, které jsem měl tu čest odborně oponovat před jeho vydáním a v době jeho prvního vydání propagovat, kde se dalo (i když kvalitní věci se prodávají samy...), nemají k dispozici i učitelé ZŠ. Nebo mají a nevím o tom? Ono není lehké si každou vyučovací hodinu připravit celou od A do Zet!

Já osobně chtěl žákům přiblížit literaturu tak, že dám učebnici elektronickou podobu a propojím ji s internetem. Tak vznikla moje Elektronická učebnice literatury. Ukázky naleznete zde:

Egypt: http://www.eucebnice.cz/literatura/egypt.html
České baroko: http://www.eucebnice.cz/literatura/baroko.html
Mácha: http://www.eucebnice.cz/literatura/macha.html
Kolář: http://www.eucebnice.cz/literatura/kolar.html

Právě Jiří Kolář je autor, na kterém se dá leccos ukázat a trochu si pohrát - třeba si složit bonbonovou báseň

Jinak pro výuku jazyka doporučuji pracovní sešity z nakladatelství Tobiáš. V následujícím článku jsem ocitoval obrázek s rodinkou, jak se drží za ruce, znázorňujíc závislé a řídící větné členy: http://www.ctenarska-gramotnost.cz/proj ... y/metody-2

A nakonec bych rád vaší pozornosti doporučil svůj článek Zábavné slohovky: http://www.ctenarska-gramotnost.cz/tvur ... ve-skole-1

No a na druhý konec ještě náš web, kde mohou žáci ZŠ publikovat svá dílka, což by je také mohlo zlákat pro hlubší proniknutí do tajů mateřského jazyka: http://www.sotkoviny.cz

Děkuji za odkazy.
Toho obrázku myšlenkové mapy jsem si už všimla, moc se mi líbil.

Není nejlepší odpovědí na naši základní otázku po smyslu výuky češtiny dobře připravená a zvládnutá hodina, která je pro žáky zajímavá a dává jim něco do jejich života? Příkladem může být virtuální hodina, kterou můžete vidět v sekci gymnázií. Není to nejlepší důkaz smyslu výuky tohoto předmětu?

To bychom naši diskusi brzy uzavřeli. Vždyť takových drobností vedoucích ke smyslu je!
Díky za odkaz na hodinu.

Ta hodina je z nejvýběrovějšího gymnázia v ČR, které je navíc internátní - Open Gate v Babicích. Navíc, mně nepřijde jednoznačně dobrá... Kvalitní hodinu si představuji jinak - třeba tak, jak popisuje své hodiny kolega Zajiček

Není.

Dokonce bych řekl, že takto položené otázky jsou důsledkem vážného omylu. Omylu, který předpokládá, že smyslem výuky je ta výuka sama. Tedy že smyslem češtiny jsou „dobře připravené a zvládnuté hodiny“. Pokud takové hodiny něčím mohou být, pak prostředkem – nikdy ne cílem. A pokud jsou pro žáky zajímavé, taktéž to nemusí znamenat nic – snad kromě toho, že byli žáci NĚČÍM zaujati (vzpomínáte na slavnou scénu z klasického učitelského románu The Blackboard Jungle, kde angličtinář – u nás by byl češtinářem - chce žáky zaujmout svou kolekcí jazzových desek? Skutečně je zaujme…). Odnesli-li si žáci z hodin „něco do života“ – to se ukáže. Rozhodně to nelze a priori bez zkoumání takto konstatovat. Nejeden školní kabinet zdobí slavný „pedagogický“ citát, a to z pera Václava Jebavého, který si posteskl své přítelkyni, že učení, to je ukládání svic do skříní… ví-li kdo, zda budou někdy zapáleny?

Zmíněná hodina pana Kostečky stojí rozhodně za pozornost; své jsem k ní napsal na příslušném místě. Za pozornost stojí celý projekt virtuálních hodin.

Mě osobně však de facto více než odvaha pedagogů vystoupit před kameru zaujala odvaha kolegyně Kovaříkové položit otázku, jaký to má všechno (v ČjaL) smysl (protože tím prozrazuje pochybnost, jež jediná má šance dovést nás do nějakých zdárných konců; pochybnosti se v našich krajích naneštěstí moc nenosí). A nejen proto, že jsem se tu setkal za tu krátkou dobu existence diskuse s mnoha podněty, na které bych asi nikdy nepřišel. Nejen proto, že mě to přinutilo zformulovat věci, které pořád promýšlím. I proto, abych si znovu odpověděl, že ten smysl se vyjeví, až žáci, kterým měla naše výuka prospět, jim a ostatním prospěje. Když čtu zde na portálu blogy někdejší studentky naší školy Zuzany Loubet del Bayle, vidím, že námaha mých kolegů prostě zjevně marná nebyla. Když student mé Literátní fabriky vydá knížku a ta knížka se ocitne na seznamu doporučené literatury pro vysokoškolské studenty (pro studium současné české), považuji to za malý kousek splněného cíle.

Velice, velice si vážím poznámky kolegy Sárköziho, ale sám vím dobře nejlépe, že jedna věc je psaní o vyučovacích hodinách a druhá věc je jejich pravá tvář Staré horolezecké pravidlo říká Není důležité, co vylezeš, ale jak to nafotíš.

Nicméně chci dodat, že často přispěje ke zdaru hodin ČJ u nás ve škole právě elektronická učebnice literatury, kterou kolega Sárközi zmínil výše – a jejímž je autorem. Licenci jsme pro školu zakoupili už dávno a ta investice se nám bohatě vrátila. Nedaleko od tohoto místa probíhá diskuse o technologiích ve škole a tato učebnice je velice dobrý příklad, jak propojit svět učebnice klasické se světem on-line; ale především jak šťastným směrem uvažovat o literatuře a její výuce. Podobně jako u učebnic J. Blažkeho chci zdůraznit, že se nejedná o výklad historie literatury s připojenou čítankou; to totiž nejsou žádné učebnice. Učebnice musí učit rozumět literatuře, čili spojit lit. text s obecným posouzením různých kontextů, musí pokládat otázky, přinášet různorodé komentáře… zde je právě ona forma propojování učebnice se světem internetu k nezaplacení.

Tak teď to vypadá, že jsme se domluvili a vzájemně si složili hluboké poklony No, nebudu lhát, že mě nepotěšilo, že se někomu líbí moje učebnice...

Určitě je dobré takové pojetí výuky, kdy čeština není cílem, ale prostředkem k dosažení cíle. Mně se osvědčilo dělat se žáky školní časopis. A jeho variantu, které říkám "cvičný časopis" - vzniká ve třídě v běžných hodinách češtiny a vychází pouze jedno číslo.

Z výuky pravopisu a interpunkce se najednou stává hra na korektora, který musí zajistit, aby v časopise nebyly hrubky, nesrozumitelné stylistické obraty a typografické chyby... Pokoušíme se psát zprávu, která bude oproštěna od názorů a bude obsahovat jen věcné informace. Jindy zase tvoříme komentář, který musí obsahovat nejen názor, ale i pádné argumenty, které ho podporují. Tvoříme reklamy, ale ne ty komerční, nýbrž tzv. sociální - které propagují nějakou pozitivní činnost, třeba mikroúvěry pro podnikatele v chudých oblastech světa... To všechno děláme s vědomím, že to bude publikováno v časopise, který si bude moci (chtít) kdokoliv (někdo) přečíst.

Pár z mých žáků už pracuje v novinách, ale možná by tam pracovali, i kdybych je neučil. Kdo ví? Jeden rok jsem totiž učil i zpěvačku a spisovatelku Natálii Kocábovou, ale v té době už byla slavná v obou uvedených oborech a na školní docházku vlastně neměla skoro čas