Ten cvičný časopis je vynikající nápad! Do klasického vydávání časopisů se mi nijak zvlášť nechce, ale taková cvičná varianta rozvíjí řadu dovedností. Myslím, že něco podobného v brzké době zkusím u deváťáků.

Co se týká elektronické učebnice, nejsem zastánce toho, aby se vyučovala literatura na zš formou literární historie. (Neříkám, že je nemůžeme inspirovat, trocha tam patří.) Ráda proto vybírám texty z různých čítanek, mnohdy knih, které momentálně vycházejí nebo i blogů. (Literární výchova není jen o uměleckých dílech.) Také se snažím, aby si děti nosily úryvky do hodiny samy. Buď je zkopíruju nebo si je předčítáme. Není to tedy klasický referát z četby, ty nesnáším. Takhle nám vlastně ten žák, ne učitel umožní porozumět smyslu knihy. (Tento týden se ptali spolužáka, proč si zvolil k úryvku z fantasy nebojovou scénu. Jeho odpověď byla úžasná: "...prostě si to musíte představit, vžít se do toho, že jedete po rovinaté pláni, v uších ten nepřestávající šílený pískavý zvuk větru. A kdokoli a kdykoli vás může vidět - a zabít.")

Děkuji,účastníci diskuse, že své názory formulujete právě tady.

No, já ten cvičný časopis dělal navíc v půlené hodině češtiny, takže nakonec vznikly paralelně dva Jen jsem je někam založil a nejsou k nalezení

Tímto tématem se budeme zabývat v našem projektu Čtenářská gramotnost a projektové vyučování v příštím školním roce a mělo by být hlavním obsahem CD Čtenářská gramotnost a mediální výchova, které připravujeme - snad se vše zdaří (co dělají v zahraničí týmy odborníků roky, dělá u nás na koleně rok jeden člověk...).

Jiný tip je obsažen v mém článku "Školní nakladatelství": http://www.ctenarska-gramotnost.cz/tvur ... adatelstvi

P.S. - Ta moje Elektronická učebnice literatury je opravdu středoškolská, ale na základních školách ji také používají, třeba na ZŠ Londýnská - ovšem doufám, že rozumně a s mírou - třeba tak, že žákům promítnou obrázky, nebo pracují s kapitolou "Literatura pro kluky a holky"

Děkuji za další odkaz. Zaujal mě hlavně sborník a také nápad s vydáním oblíbené četby žáků. Přemýšlím, jak to realizovat alespoň částečně.

Zajímavé je také vydávání učitelských zkušeností v předposledním odstavci. Vzbuzuje to u mě úsměv - sebereflexe online. A právě to je škoda. (Tím odbočuju od našeho tématu, omlouvám se.)

Ad školní publikace – dobré výsledky jsem udělal s tvorbou školních novin. Ale pozor! Nikoli jako nějakého periodika (to si myslím v době Fb etc. nemá moc smyslu), ale jako jednorázového projektu, který přináší hned několik učebních efektů.

Praktikuju sice s žáky staršími, ale myslím by na zš šlo také využít. Ve třídě utvoříme cca 5 redakčních kolektivů (buďto losem, nebo samovznikem – záleží na atmosféře a poměrech ve třídě) a všechny dostanou stejné zadání – k určitému datu (zpravidla dávám 6 týdnů prostor) vydat jedno číslo novin. Patero vznilých novin musí mít titul, hlavu, úvodník, komentář , rozhovor, recenzi, sloupek, fejeton, glosu, reportáž, články, zprávy, oznámení, inzeráty a tiráž+ cokoli dalšího, co by mohlo přijít vhod (ano, ovšemže i fotografie). Každý z kolektivu musí být autorem nejméně dvou textů, jeden se musí ujmout role šéfredaktora. Zhruba jednou za čtrnáct dní podávají šéfredaktoři dvouminutové reference o postupu redakčních prací. Obvykle stanovuji rozsah na 6xA4; sazba v době PC je vždy zajímavou přehlídkou nápadů.

Zásadní je, že noviny se musí týkat života a místa naší školy (čímž předejdu hrubším pokusům o plagiátorství a navíc to tiskovinu učiní zajímavou). Je jasné, že škola poskytuje dost lidí, dost profesí, prostor a akcí pro takovou jednorázovou tiskovinu.

U starších žáků to spojuji s koncem pásma učení o publicistice vůbec; dávám jim prostor, zda budou novinami typu Lidové noviny (čili opinion maker) či Mladá fronta Dnes (news) nebo Blesk (bulvár). Tam se vždycky dočkám textu typu Zajíček odhalen jako agent mimozemšťanů, případně jiná Skandální odhalení!!!. Ale to patří k profesi a já se na to těším. Navíc noviny v mém archivu vytváří zajímavou kroniku (školních) let a žákovských pohledů na školu vůbec.

Šest týdnů? Klobouk dolů! My z toho měli projekt na půl roku...

Musím podotknout, že oněch šest týdnů byl jen finální čas na vytvoření článků a posléze novin (šlo tedy o čas pro "domácí úkol").

Ovšem tomu předcházela dlouhodobá školní příprava - a protože jde o gymnazisty, můžeme využít projektu MfD Studenti čtou a píšou noviny - čili zkoumali jsme noviny jako takové, mluvili o jednotlivých publ. žánrech, žáci si je v rámci onoho projektu zkoušeli psát; kdybych to měl vzít na čas, příprava byla rozložena do obou pololetí.

Při tom mě napadá, že při jiných projektech jsme užívali místní tisk (rovná se tisk městských částí, naše škola je v Brně), což je prostor, který se dá určitě domluvit a využít všude, kde existuje něco podobného (obce přece mívají své zpravodaje atp.). Proč nepsat články s tím, že ty nejlepší skutečně vyjdou tiskem?
(Podobně jako třeba formát stížnost tak, že je skutečně zaslána na příslušné místo?)

Malonákladový tisk je díky moderním technologiím velmi levný, takže to nahrává publikaci knih vytvořených žáky tímto způsobem... I když já jsem spíše pro bibliofilská vydání sborníčků s pracemi žáků, obzvláště, pokud jde o literární práce žáků - třeba jak to dělal Váchal

... takže výsledkem dané hodiny není rozvoj komunikačních kompetencí žáků?

Hodina chtěla budovat jazykovou pohotovost, cvičit výslovnost, učit výrazně číst. Je-li jejím výsledkem, že jsou v tom žáci dobří, případně lepší, to bychom přece museli zkoumat. Ze zhlédnutého záznamu to není - a ani být nemůže! - patrné.

Výsledkem hodiny je záznam pedagogického výstupu. Proto také anotace na ni zní Skvělá hodina Jiřího Kostečky! a nezní Žáci se naučili být pohotoví, výborně vyslovovat a plynule číst.

Na tuhle diskusi jsem se dostal v podstatě náhodou, ale velmi mě zaujala, díky za ni. Napřed jsem si říkal, že vám do toho nebudu vstupovat, protože nejsem pedagog. Ovšem mám bohemistické vzdělání a často přemýšlím právě nad položenou otázkou - jaký smysl má učit češtinu? Snažím se tuhle otázku pokládat kolegům z pedagogické fakulty a nejčastější odpovědí mi je něco ve smyslu: "Vždyť je tolik krásných knížek, o kterých by měli vědět a které by si měli přečíst."
S podobnou věcí zásadně nesouhlasím, protože mi přijde dost subjektivní a celkově velmi naivní. Proto jsem se neustále pídil po tom, proč tedy češtinu učit? Vždyť podle názorů žáků i mnohých lidí "na ulici" přece česky všichni umíme a domluvíme se.
Nakonec jsem sám pro sebe došel k tomu, že tím hlavním smyslem češtiny je znalost stylistiky a rétoriky. Pouze s těmito znalostmi se může člověk vyjadřovat přiměřeně situaci a zajímavě. Jen s těmito znalostmi dokáže lidem prezentovat své názory a přesvědčovat je o nich. Když to řeknu vulgárním příkladem - studenta může bavit mechanická práce a jeho cílem bude obor automechanik, ale i kdyby se stal tím nejlepším automechanikem, pokud se nebude umět vyjadřovat, pravděpodobně nedostane ani příležitost ukázat, jak dobrým mechanikem je. Musí se zkrátka "umět prodat".
Samozřejmě aby student zvládl rétoriku a stylistiku, musí ovládat nižší jazykové roviny, proto se musí učit fonologii, morfologii, lexikologii i tu syntax.

Otázka původně padala na to, proč učit a jak učit větnou stavbu. To považuju opravdu za velký problém, už jenom proto, že celá syntax je postavena na dosti nešťastné kombinaci sémanticko-formálních pravidel. Přívlastky často určujeme na základě formálního pravidla přináležení k substantivu, ovšem příslovečná určení jsou celá založena na sémantice. Upřímně kvůli tomu je v syntaxi občas takový binec, že větné rozbory začínají velmi pokulhávat. Já osobně bych se zaměřoval na výuku závislostí slov na jiných slovech ve větě a na to, zda jsou tato slova obligatorní, nebo fakultativní. Třeba z dnešního pohledu mně docela vadí skutečnost, že mi bylo vtloukáno do hlavy, že "základní skladební dvojice" je podmět a přísudek. Přičemž mi nikdo nezkusil ani nějak naznačit to, že existuje něco jako pravovalenční slovesa, která aby tvořila gramaticky správnou věty, vyžadují nejen na levé straně valenci s podmětem, ale také valenci vpravo s nějakým dalším větným členem (př. Petr koupil růži. - sloveso "koupit" má obligatorní valenci "koupit něco/někoho").

A když už tady něco takhle smolím, tak ještě krátkou poznámku k povinné četbě. Teď jsem totiž měl v ruce sestřinu povinnou četbu na gymnáziu a nestačil se divit. Osobně bych žákům nediktoval, co si mají přečíst, ale dával bych jim návrhy, což asi dělá spousta pedagogů. Ovšem tím výběrem bych se jim snažil vyjít vstříc - vybíral bych jednotlivé povídky, krátké novely a podobně. Většinou se v díle dají najít krátké útvary, které budou pro daného autora nějakým způsobem typické. A já tak ke studentům dostanu pestrý pohled na literaturu. Podle mě není nic horšího, než když se 19. století degraduje na Máchu, Erbena, Němcovou, Tyla. A takových případů je spousty. Nebál bych se jim v romantismu místo dvou věcí od Máchy nabídnout třeba Hrobníka od Karla Sabiny. Netrápil bych je kompletními Malostranskými povídkami. Vybral bych raději jednu povídku z Arabesek, dvě z Malostranských povídek a k tomu jim dal fejeton Sládka nebo Tři kříže od Zeyera. Podobně ve 20. století považuju za zbytečné, aby četli celého Švejka, když Haškův styl je jasně vidět v jeho povídkové tvorbě. Samozřejmě není možné literaturu degradovat na povídky a tvářit se, že romány neexistují. Ale místo toho, aby přečetli 4 romány, byl bych osobně mnohem raději kdyby to byl 1-2 romány a 8 povídek.

Jestli jsem tady teď plácal nesmysly, které jsou pro praxi ve výuce naprosto zbytečné, tak se omlouvám, jak jsem řekl na začátku, jsem bohemista, ovšem nikoli pedagog.