Dobrý den, reaguji na větu z prvního příspěvku - ..."já bych to dělat nemohla"...
S postiženými dětmi pracuji deset let a tuto větu slýchávám neustále, už bych opravdu nespočítala, kolikrát byl tímto způsobem projeven obdiv k mé práci.
Zajímavé na tom je to, že přesně tuto větu jsem vždycky říkávala i já, a to i svojí mamince, která ve spec. škole pracovala celý profesní život - přes třicet let. A pak jsem náhodou - které neexistují
- k dětem s kombinovanými vadami nastoupila i já. Ano, zpočátku jsem také zažívala návaly lítostik nim, k jejich rodičů, deprese z jejich budoucnosti ( co si Petruška počne, až na ní její babičce dojdou síly, co si počnou rodiče Tomáše, až už ho neunesou ...), tahala jsem si domů úvahy nad tím, proč se tomu nebo onomu stalo to a to... I já jsem měla pocit, že budu muset odejít. Pak mi pomohla zkušená kolegyně, která mi vysvětlila, že já nic z toho nevyřeším, že ve škole jsem proto, aby po dobu, kdy jsou mi děti svěřeny, jim ve škole BYLO DOBŘE. Aby si jejich rodiče odpočinuli, načerpali síly. Tuto radu bych ráda předala dál. Zjistila jsem, že i tyto děti milují humor, srandičky, prožívají city, přátelství, že ony si připadají "normální", že výše popsané problémy je nezatěžují. Vy, kdo si myslíte, že byste "to" dělat nemohli, nejdřív to zkuste. Možná budete překvapeni.
Milena Králová