Jak bych Vám to... Už vím: Vaše fotka - byl jste v té šachtě (štole?)? Měl byste stejný zážitek, kdybyste si na to zahrál na počítači? A to nejste dítě (myslím věkem, duší asi ano ).
Samozřejmě, že vidím možnosti. Ale taky vidím, co to s dětmi dělá. Jak se bojí skutečných zážitků a jejich rodiče taky (učím a žiju v Praze, takže mluvím o pražských dětech, které málem ani nechodí pěšky, takže je rodiče nepustili, a děti ani moc nechtěly, na sněžnice do srubu - moc namáhavé, nebezpečné, ...). A protože základní škola má položit ZÁKLADY, a to docela bytelné (musí na nich stát celý život), je potřeba se přitom trochu zapotit, ušpinit, a ne je "budovat" na ploše (jakékoli).

Díky novým technologiím získáváme závratné množství informací, ale je čím dál složitější rozlišovat mezi nimi FAKTA a FIKTA (tento termín jsem si vypůjčil). A my nyní diskutujeme také o tom, jestli svět technologiemi vytvářený – řekněme virtuální – je světem (v klasickém smyslu) skutečným, nebo ne. Případně nakolik je obraz totožný s věcí samou. Hledět na fotografii hory a stát na vrcholku hory, vidět mapu a jít po zemi, v tom je rozdíl. Mám to stoprocentně ověřené. Stejně jako to, že mi mapa a fotografie může pomoci na horu vystoupit.

Zároveň si myslím, že nemůžeme ignorovat fakt, že např. půl miliardy lidí spoluvytváří fenomén zvaný Facebook; nemůžeme ignorovat tento jejich svět jako prostě „neskutečný“. Vždyť kvůli takovým virtuálním světům přicházejí lidé např. o majetek nebo rovnou o život (a naopak). Tuto situaci musíme přinejmenším vidět neboli respektovat.

Nelze ovšem zároveň přehlédnout, jak významně se nové technologie podílejí právě na šíření FIKTŮ, nikoli FAKTŮ; ale škola přece musí využít vší síly, aby naučila žáka faktické a fiktické rozlišovat – a tedy musí využít i (ošidných) technologií – jistě, sem s nimi! Ovšem učitel musí vyvinout veškerou snahu, aby každou technologii považoval za pouhý prostředek k přibližování se skutečnosti – nikdy ne za skutečnost samu (a skutečností myslím to, co je „…ve shodě s rozumem, který užívám…“, jak říkal pěkně Jan Hus o pravdě). Proto musíme žáky naučit kriticky pochybovat o FIKTECH technologií, médií, každé takové a podobné síly – de facto i o fiktech nás učitelů. Pochybovat je dnes mimořádně těžké, ale víc než kdy jindy je to jediná jistota.

Prostě v tom souhlasím velmi s paní Janou – kdo měl hlad, ví, co je to mít hlad. Nemusí o tom pochybovat.

A ještě maličkost.K tomu, abychom byli o něčem informováni – třeba o situaci v Afghánistánu – neslouží naštěstí jen média. Ta naopak, jak víme, pracují se zjednodušující (proto často zavádějící) zkratkou. S něčím, co je nebezpečně podobné skutečnosti. Nejlepší je vydat se na cestu a žít tam. Lepší než Síť je Být. To však nejde vždycky. Proč nevyužít sdělení umělecká – nad tisíc webkamer v Afghánistánu může stát jeden Kesselův román Jezdci nebo povídky Petry Procházkové nebo afghánské mýty či pohádky. I proto škola vynakládá tolik času třeba na obor český jazyk a literatura, abychom se skrze umělecké obrazy naučili cítit či vidět – skutečnost. Že to dlouho trvá a je to méně pohodlné než kliknutí? No a co? Řím taky nepostavili za jediný den.

No, myslím, že se báječně míjíme. Ale je pátek večer, tak co bych nepřidal ještě repliku. Příklad s Afghanistánem a Bhútánem jsem uvedl jako příklad pochyb o aktuálních informacích. A o těch mi romány a pohádky vypouvídají houby. Přinejmenším se opožďují. Z těch se nedozvím, co se tam děje právě teď. Včil. (Pro jistotu: Nemám nic proti románům ani pohádkám.) Myslím, že kolegyně je si příliš jista Světem kolem sebe. Nic víc. Že je lepší si na něco sáhnout vlastní rukou a ne okem webové kamery kupodivu také chápu. Ale není také pochyb, že na vše si aktuálně prostě sáhnout nemohu.(Jasně: Webové kamery samozřejmě mohou také produktovat FIKTY.) Tady ale mohou být technologie výborným prostředkem, nástrojem, pomocníkem.(Řekl jsem dříve snad něco jiného?) Škoda, že se neustále (A byla to moje první otázka!)vznášíme v obecném. Které technologie jsou tak nebezpečné, že od nich musíme odříznout děti do 14 let? PC? MP3? Kalkulačka? DVD? Co se vlastně myslí tím přizpůsobováním? (Vzpomínám si na první setkání s hotelem na čipovky. Kdybych se nepřizpůsobil, sedím v něm dodnes.) Poskytování a využívání moderních technologií přece nemusí být podřizování se jim.

Ještě drobeček pro paní Janu. Co takle místo odříznutí dětí od technologií s dětmi vykonat webovou procházkou Prahou, pak tam s nimi vyrazit reálně a popovídat si o rozdílech? Šlo by to? Mělo by to smysl?

A proč by dítě mělo znát (možná)aktuální informace, když ani dospělý nedokáže rozlišit, jestli ta aktuální informace je pravdivá (a dokonce ho to často ani nezajímá?) Zatímco když bude znát pohádky (a pak třeba romány), možná bude v budoucnu lépe vybaveno na rozeznávání zrna od plev.

A Vy jste si příliš jist, že kolegyně je si příliš jista. Měla by to jednodušší. Jak jste na to přišel? Upřímně se snažím hledat smysluplnou a perspektivní cestu.

Nikdy jsem neřekla, že je musíme odříznout (i když kdo ví, někde už zakázali používání mobilů dětmi). Rychlá rekapitulace: moji synové neměli mobil, MP3 ani PC do 8. třídy, protože to nepotřebovali - měli jiné zájmy, které jim vydržely dodnes (bude jim 19); škola má kompenzovat nadužívání technologií dětmi a připravovat je jinými prostředky na setkání s nimi; i rodiče by měli dohlížet, zda jsou média (všechna, co jste jmenoval a navíc mobily) přinejmenším v rovnováze s "živým" životem... Doporučuji někdy nepozorovaně sledovat dítě při práci na PC alespoň půl hodiny

Asi byste se nedostal ani do pokoje a našel byste si nějaký menší, útulnější...

Na okraj: ve Švédsku používají mobil 3% domácností, v Německu 11% a u nás 64% domácností.

Vykonala jsem ji rovnou naživo a měly ode mě připravené otázky, na které hledaly cestou odpověď. Výborná detektivka. A měli jsme se báječně. Věřil byste, že sedmák - Pražan nikdy nebyl s rodiči na procházce historickou Prahou? Po webu ani nevzdechly (asi věděly, že by jim to nebylo nic platné . Nebo ?)

Prémie pro Vás: víte, na které straně Karlova mostu stojí socha sv. Ludmily a jak ji poznáte?

Skvělá diskuse, škoda, že jsem ji nezaregistroval dříve. Mnoho otázek zde položených si řeším už také dlouho. Téma ICT ve škole je o volbě - o volbě z pohledu učitele a rodiče, do jakých zákoutí života děti s technologiemi nakoukneme a naopak - jaká nová zákoutí jim sami odhalíme.

Svět ICT není černobílý a v jakékoliv podobě je potřeba děti na něj připravovat od nejútlejšího věku. Dokonce si myslím, že co nenaučíme kolem prevence a návyků dětí ve světě ICT na prvním stupni, později se těžko dohání. I proto, že si v pubertě budou chtít hledat prostě vlastní cestu a uvidí kolem sebe vrstevníky, kteří na tom budou s ICT jinak.

Nechápal jsem jako dítě sousedy, kteří měli děti a neměli televizi, děti se pouze každou neděli chodili koukat ráno ke kamarádům na Studio kamarád.
Jak moc jsem chápal maminku v jednom obchodě po revoluci, přišla se ptát na hakisák v době, kdy každé dítě na škole jejího syna hakisák mělo. Chtělo udělat svému dítku radost a nenechat ho "out".

Skvělým výstupem naší diskuse může být rada Vás rodičů, jak si představujete výuku s ICT na prvním stupni ZŠ (kde máme povinně 1 hodinu týdně alespoň jeden rok). Sám (a nejsem rodič) jsem rok učil malé čtvrťáky a bylo to skvělé dobrodružství. Sám navrhuji - třetinu času věnovat tvořivé informatice (je jedno s jakými nástroji, hlavně ať baví učitele a výstupem jsou obrázky, fotky, nahrané zvuky ap.), třetinu času prevenci a vyprávěním příběhů o ICT v životě člověka, třetinu času výuce psaní na klávesnici a sebereflexi sama sebe při práci s ICT (správné sezení ap.).

Hezký den, Petr N

Této odvážné strategii moc nerozumím. (Věty se také navzájem vylučují.) Když dítě x řekněme nadužívá mobil, jak to máme ve škole kompenzovat? A jakými jinými prostředky (?) máme děti připravovat na setkání (kolik se jich nesetkalo?) s technologiemi?

Neměla by škola spíše vést žáky ke smysluplnému využívání technologií?

Vlevo.

To je myslím dobře, že se vznášíme v obecném; tak je autorkou definováno (prvotní) téma diskuse. Tedy ujasnit si základní, obecná východiska. O konkrétních problémech s konkrétními ITvěcmi jsou jiná vlákna jinde.

K tzv.nebezpečnosti technologií, jak já ji chápu, mám hezký příklad z roku 2006 - tehdy jsem zadal terciánům, aby se naučili zpaměti Desatero. Vyložil jsem, proč to chci. Aby měli v sobě uloženou představu o základu pravidel, která dělají žití s jinými možné, kvůli historii, literatuře atd.atd. A po týdnu jsem vedl takřka hodinovou diskusi s jedním hochem, který trval na tom, že se to učit nebude - protože to má přece uloženo v mobilu. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že se cosi v našich životech mění (ale jen na okraj bych chtěl říci, že různé IT technologie při výuce užívám denně a myslím velice hojně; těžko bych si bez těch vpravdě vymožeností už dokázal učení představit).

Drobounký příklad, jak to chápu já. Běžně užíváme wikipedii, pro žáky to bývá takřka základní pramen; běžně tedy přijímáme/-jí chyby a nesmysly v ní obsažené. Jsme pedagogové, stačí se podívat na heslo Komenský; jako někdejší aktivní komeniolog zde vidím mimořádně vděčné pole pro hledače a opravce Skoro se mi chce zadat domácí úkol. Čili škola musí např.velice pečlivě vésti od útlosti ke kritickému přístupu (nejen) k netovým pramenům.

Přesně to jsme udělali taky! Televize se u nás objevila až ve 12 (resp.) 13 letech dětí. Bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí, co jsme kdy s paní Zajíčkovou udělali. Doporučuji

Pokud jde o rozdělení času určeného pro výuku IT malých děcek, jak o ní píše Petr N, rodič sice jsem (už naddvacetiletých děcek), ale nerozumím tomuto poli výuky. Jen bych laicky doporučil rozhodně posílit tu tvořivou informatiku.