Mgr. Zdeněk Sotolář píše:
...ale proč si Bhútán nepřistrčit pomocí map na Googlu, pro si nevyhledat nějakou on-line webovou kameru, proč se nemrknout na sítě, zda tam není skutečný Bhútánec?
Díky novým technologiím získáváme závratné množství informací, ale je čím dál složitější rozlišovat mezi nimi FAKTA a FIKTA (tento termín jsem si vypůjčil). A my nyní diskutujeme také o tom, jestli svět technologiemi vytvářený – řekněme virtuální – je světem (v klasickém smyslu) skutečným, nebo ne. Případně nakolik je obraz totožný s věcí samou. Hledět na fotografii hory a stát na vrcholku hory, vidět mapu a jít po zemi, v tom je rozdíl. Mám to stoprocentně ověřené. Stejně jako to, že mi mapa a fotografie
může pomoci na horu vystoupit.Zároveň si myslím, že nemůžeme ignorovat fakt, že např. půl miliardy lidí spoluvytváří fenomén zvaný Facebook; nemůžeme ignorovat tento jejich svět jako prostě „neskutečný“. Vždyť kvůli takovým virtuálním světům přicházejí lidé např. o majetek nebo rovnou o život (a naopak). Tuto situaci musíme přinejmenším vidět neboli respektovat.
Nelze ovšem zároveň přehlédnout, jak významně se nové technologie podílejí právě na šíření FIKTŮ, nikoli FAKTŮ; ale škola přece musí využít vší síly, aby naučila žáka faktické a fiktické rozlišovat – a tedy musí využít i (ošidných) technologií – jistě, sem s nimi!
Ovšem učitel musí vyvinout veškerou snahu, aby každou technologii považoval za pouhý prostředek k přibližování se skutečnosti – nikdy ne za skutečnost samu (a skutečností myslím to, co je „…
ve shodě s rozumem, který užívám…“, jak říkal pěkně Jan Hus o pravdě). Proto musíme žáky naučit kriticky pochybovat o FIKTECH technologií, médií, každé takové a podobné síly – de facto i o fiktech nás učitelů. Pochybovat je dnes mimořádně těžké, ale víc než kdy jindy je to jediná jistota.
Prostě v tom souhlasím velmi s paní Janou – kdo měl hlad, ví, co je to mít hlad. Nemusí o tom pochybovat.
A ještě maličkost.
Mgr. Zdeněk Sotolář píše:
Co skutečného prožíváte o Světě v případě např. Afghanistánu? Jen to, co vám předložila média. Co prožíváte o Bhútánu? Nic. Protože média nic nepředložila.
K tomu, abychom byli o něčem informováni – třeba o situaci v Afghánistánu – neslouží naštěstí jen média. Ta naopak, jak víme, pracují se zjednodušující (proto často zavádějící) zkratkou. S něčím, co je
nebezpečně podobné skutečnosti. Nejlepší je vydat se na cestu a žít tam. Lepší než Síť je Být. To však nejde vždycky. Proč nevyužít sdělení umělecká – nad tisíc webkamer v Afghánistánu může stát jeden Kesselův román Jezdci nebo povídky Petry Procházkové nebo afghánské mýty či pohádky. I proto škola vynakládá tolik času třeba na obor český jazyk a literatura, abychom se skrze umělecké obrazy naučili cítit či vidět – skutečnost. Že to dlouho trvá a je to méně pohodlné než kliknutí? No a co? Řím taky nepostavili za jediný den.