Podle mě by se tato diskuse měla někam vytesat. Je v ní všechno. Jak zoufalství odborníků ve výzkumných ústavech, kteří se složitě přou nad strategiemi, které potom v praxi nikdo ani nečte natož, aby je naplňoval, tak beznaděj učitelů z praxe, kteří tuší, co se děje, ale nejsou to schopni zaobalit do takového tvaru, kterým by se odborníci byli ochotní zaobírat.
Dokument jse přečetl, ale přiznávám, že nejsem schopen se k němu vyjádřit, protože mě nic nezaujalo tak, abych si to pamatoval i pět minut po přečtení. Změnit nemůže nic podstatného, protože je (podobně jako RVP) dostatečně obecný na to, aby si i ti nejhorší učitelé mohli dál myslet, že učí dobře a nemusejí provést žádné změny. Neznám snad jediného špatného učitele, který by pochyboval, že učí děti myslet, zvyšuje jejich matematickou gramotnost a přispívá k jejich růstu.
Gramotnost klesá, protože děti přicházejí do školy s tím, že nemusí interpretovat záplavy informací okolo sebe. A škola s tím nebojuje, jen to přiživuje. Například tím, že používá učebnice, které nedokáží pochopit bez pomoci rodičů ani nejlepší děti ve třídě (Jak dostaly doložku, že jsou v souladu s RVP?). Nebo tím, že se vypočítá jeden příklad a všechny ostatní jsou úplně stejné (se změněnými čísly), aby matematika šla i těm, kteří vůbec netuší, co ta čísla znamenají.
Byl jsem na hodině matematiky v první třídě. Procvičovalo se sčítání, cvičení mělo deset příkladů, jeden spočítala Anička, druhý Martínek, třetí Bětuška, ... a ostatní koukali z okna, dokud na ně nepřišla řada. Pepíček to zkazil. Ne, ne Pepíčku, to není šest, ale sedm. A jede se dál. Za celou hodinu ani chvilku nepracovaly děti samostatně, ani jednou se neřešilo, proč někdo něco řekl špatně. Dokud se tohle nezmění, strategie nic nezachrání.
Změnit to mohou jen zcela konkrétní opatření. Alespoň část hodiny musí děti pracovat samostatně. Děti by neměly mít možnost opisovat celou hodinu příklady z tabule. Děti musí mít možnost dělat chyby. Úkolem učitele není opravovat chyby, ale odstraňovat jejich příčiny. Učebnice musí být psány na úrovni, která odpovídá věku dětí a ne počtu akademických titulů jejich autora. Učebnice nesmí být jen soupisem vědomostí, které objevil někdo jiný, ale návodem, jak samostatně objevovat. Učebnice (ani učitelé) se nesmí tvářit, že jejich úkolem je pouze předložit dětem seznam faktů, se kterým se děti (díky vrozené schopnosti učit se) musí samy nějak vypořádat. Naopak jejich úkolem je (zejména u mladších) pomoci dětem uspořádat tyto informace do využitelného tvaru. Písemka musí obsahovat příklady, které není možné vyřešit mechanickou nápodobou. Hodnocení písemky nemůže být dáno pouze tím, kolik procent z informací zapsaných v sešitě se podařilo žákovi přepsat na papír, ale i tím, zda mezi zapsanými informacemi jsou ty základní, nebo zda si zapsané neprotiřečí. Paměť žáka by neměla být přetěžována záplavou podrobností o látce z posledních čtrnácti dnů, ale žák musí být schopen si zapamatovat nejdůležitější poznatky z delšího časového období. ...
Chápu, že žádný z předchozích odstavců není dostatečně vznešený na zařazení do STRATEGIE..., ale z žádného se nedá tak snadno vykroutit a jejich dodržováním se doopravdy něco mění.
|
|